Cestovatel z Brna přešel mrazivé Grónsko za pětadvacet dní
Začátek cesty napříč Grónskem rozhodně nezačal pro brněnského cestovatele a režiséra Petra Horkého podle plánu. „Nejdřív mi celníci na Islandu zabavili slivovici a potom jsem zapomněl domácí uzené v islandském penzionu,“ vzpomíná Horký na poslední výpravu z východního na západní pobřeží Grónska, z které se vrátil koncem května.
Horkého a další čtyři Angličany a Kanaďana, kteří putovali s ním, potrápila koncem dubna, kdy vyrazili na 580 kilometrů dlouhou cestu ledovým Grónskem, i islandská sopka Eyjafjallajökull. „Členy expedice jsem našel přes internet a soptící vulkán ohrožoval start výpravy,“ říká Horký, který začínal v televizi jako moderátor soutěže Hip hap hop. Sedmatřicetiletý Horký stihl navštívit přes sedm desítek zemí. „Myslel jsem, že už mě nic nemůže překvapit, ale Grónsko mě dostalo - je totálně jiné. Většinu ostrova pokrývají i tři kilometry ledu a nejbližší lidé jsou desítky kilometrů nad hlavou v letadlech. Tomu říkám divočina. Člověk si tu dokonale vyčistí hlavu,“ líčí cestovatel.
Každý z dobrodruhů si nesl na zádech a táhl na páru saní pětaosmdesát kilo výbavy. „Denně jsme na crossových lyžích šli devět hodin. Striktně jsme dodržovali padesát minut chůze, deset minut přestávky. Podle počasí jsme za den urazili osm až pětatřicet kilometrů,“ říká Horký.
Uzené hodně chybělo
V drsných podmínkách, kde teplota kolísá mezi dvaceti nad nulou a čtyřiceti stupni Celsia pod nulou, musí být tým sehraný a disciplinovaný. „Když si člověk rozedře paty, musí dobře zvážit, jestli si je bude deset minut ošetřovat, nebo se potřebuje najíst a paty počkají. Kdyby pak neměl energii a kolaboval, ohrozí i ostatní,“ vysvětluje dobrodruh.
Horkého jídelníček tvořily na kostičky nakrájené tyčinky Snickers, Twix, oplatky, sójové tyčinky a směs sušeného ovoce. „Přes den mi strašně chybělo slané jídlo, uzené jsem totiž zapomněl. Kousek salámu a tvrdého sýra jsme měli obden,“ říká muž, který se po expedici sladkým tyčinkám rád vyhne. Život dobrodruhů ani tak nezávisí na jídle, jako na palivu. „Bez jídla člověk vydrží dlouho, ale jakmile dojde palivo do hořáku, je zle. Když bych rozpouštěl sníh v puse, umřu žízní,“ popisuje cestovatel.
A jak v extrémním mrazu chodil na záchod? „Hlavně rychle. Když je třicet pod nulou, už za minutu začnou omrzat prsty, zadek a tak dále. Jen si zkuste změřit, jak rychle si utřete pozadí,“ vzkazuje s úsměvem Horký. Dva dny z cesty si muži užili dvacetistupňového tepla. „Sníh sice rozbředl a bořili jsme se po kolena i hloub, ale na druhou stranu jsme si užili koupel ve sněhu,“ pochvaluje Horký vzpomínky na studenou vzpruhu. Hygiena byla během cesty důležitá.
„Kdyby se nám třeba vlk rozedřel do krve, je to velký problém,“ říká Horký. Záchranný vrtulník totiž doletí nejdál sto kilometrů od osídleného pobřeží a muži velkou část cesty putovali za touto hranicí.
Věrným společníkem Horkého je foťák a kamera. „Natočil jsem několik hodin, které vydají na lyrickou vzpomínku na Grónsko, ne dokument. V mrazu je to vždy nejhorší s baterkami. Musím je mít stále v teple po kapsách, aby se nevybily,“ říká režisér.
V Grónsku mohl vyzkoušet solární nabíječku, zato při předposlední cestě k severnímu pólu před dvěma lety nesl devět kilo baterií, se kterými i spal. „Když filmujete cestu k pólu, musíte přece mít za každou cenu natočené jeho dobytí,“ říká Horký.
Telefonování z Grónska
Když odjížděl do Grónska, bylo jeho dceři šest měsíců. „Žena mi řekla, že mě pustí, jen když jí budu volat. Tak jsem si koupil satelitní telefon,“ říká Horký. Cesta přes ledový příkrov největšího ostrova světa jej vyšla na asi sto padesát tisíc korun.
Do všech koutů světa vyráží vždy s jedním nebo dvěma spolupracovníky Horkého produkční společnosti Piranha film. Dokumenty poté prodává televizím, nebo na DVD a napsal i několik knih. „Země světa jsou jako lásky. Každá je jiná a vždy je to ta pravá,“ uzavírá Horký.
Jiří Hloušek
Sedmicka.cz
vyšlo 22. 7. 2010
Zajímavé odkazy
